Zkouším plout..
Bílé čáry v přímém přenosu, rohové praporky a imaginární mantinely. Míhání křídel.... plašení ptáků na poplach.

Okvětní lístky tulipánů se vpíjí do dlaní a barví pot. Vůně, jež zadusí smysly. Mlha pronikla do nitra duše z důvodu nedostatku pitné krásy, která by zčeřila

.. aneb optimismus na počkání.

Skrz zavřené dveře a z hlubin zbytečně duté figurky volám.. Volám a křičím a netuším, zda-li výkřiky vůle pronikly na povrch, protože stěny se zbortily do stran a svět se stále nedostal dovnitř nebo já ven. Mapa se plní cestami odnikud nikam a zkratkami, co vedou do pekel. Ještě, že legenda praví, že dojdeme bezpečně cíle...

Nejužší ulička jakou by snad mohl člověk kráčet, prázdná okna minulosti nostalgicky pomrkávají a volají zpátky, provázejíc mě cestou domů. A to jest kam..
Spousta otázek a pochybností. Bez odpovědí. To, co mi přišlo přirozené a samozřejmé, mi najednou připadá přinejmenším nepraktické a hlavně z části nechtěné.

Z oblaků stekly poslední kapky rozhodnosti.

Chtěla bych si zhasnout světlo a povídat si potmě. Jen tak, být součástí světa a nechat zmizet všechny hrany a hranice. Být součástí meziprostoru.
Nechat mysl tančit a bruslit kroužky po ledě, nechat plynout čas a stát se duhovou kuličkou. Se spokojeným úsměvem na tváři. S tím, který je tam někde uvnitř. Ve světě Alenčiny říše divů.

... aneb konečně roztály ledy.

Najednou je všude kolem tolik jara, že ho ani nestačím pochytat. Je vlezlé, je vtíravé, je všudypřítomné. Protéká mezi prsty, smýká se ve větvích, chce se cpát dovnitř oknem. Vidina budoucích měsíců plných slunce a radosti sápe se po posledních koutech mysli.. těžko se bránit.