Srdeční pohotovost...

.. aneb optimismus na počkání.

Skrz zavřené dveře a z hlubin zbytečně duté figurky volám.. Volám a křičím a netuším, zda-li výkřiky vůle pronikly na povrch, protože stěny se zbortily do stran a svět se stále nedostal dovnitř nebo já ven. Mapa se plní cestami odnikud nikam a zkratkami, co vedou do pekel. Ještě, že legenda praví, že dojdeme bezpečně cíle...

Po stovkách mil a desítce let necítím únavu a necítím elán. Mezi tím vším došla mi šťáva. Šťávu nahradilo víno, víno nahradil zpěv.
Pečené mozkové závity staly se denním chlebem.
Srdce mi buší v hrudi, buší mi v krku, v žaludku, v hlavě, buší mi všude a nebuší nikde. Hloubkový ponor a nahoru vytažený periskop. Pátrám po vlastním odrazu ve skle.
Hlasité polknutí v době, kdy nemohlo být slyšet. Ne, nemohlo a nemohlo. Takový rámus tu je. To se jen skřítci brodí starými záznamy v hlavě. A tak tam šustí a šustí. Jak podzimní listí, co nedopatřením uvízlo na stromech..

Pouštění žilou, když nemáte krev. Žilami protéká život a někde tam vznikla sraženina.
Tepenné krvácení bez legrace. A stříká a stříká.
Škrtidlem přiškrtit čas a rozdávat umělá dýchání.
Na počkání.