Do zahrad nevšedních krás

Zkouším plout..
Bílé čáry v přímém přenosu, rohové praporky a imaginární mantinely. Míhání křídel.... plašení ptáků na poplach.

Okvětní lístky tulipánů se vpíjí do dlaní a barví pot. Vůně, jež zadusí smysly. Mlha pronikla do nitra duše z důvodu nedostatku pitné krásy, která by zčeřila hladiny vod a rozhrnula vlny do všech stran. Jen hedvábné peří z perletí přistálo na polštář, aby rozzářilo tvoje oči.
Toužebné pohledy se nechtíc probouzí uprostřed noci, šmejdí okolím, pronásledují nevinné a pak opět usínají uprostřed snu.
Snu o něžné kráse, která.. která.
Sbírám malinké korálky rozsypané po podlaze, a mám pocit, že několik tisíc se ztratilo ve tmě. Anebo ve mně.

Pod lampou prohlížíš černobílé fotografie a marně se ptáš kam se ztratily barvy. Vymizely. Rozplynuly se a odplavaly v čase. Utopily se. Kam se jen poděla ta omamná vůně kopretin? 

Rostoucí touhu rozfoukal vítr, roztoucí stesk zahnala pára stoupající z rozhodných slov a zbytek se dostavil sám.

Prameny vlasů spadaly do očí, víčka se přivírala slastí.
Zrychlený tep a zpocené ruce.
Imaginární přítelkyně.