Cestou...

Nejužší ulička jakou by snad mohl člověk kráčet, prázdná okna minulosti nostalgicky pomrkávají a volají zpátky, provázejíc mě cestou domů. A to jest kam..
Spousta otázek a pochybností. Bez odpovědí. To, co mi přišlo přirozené a samozřejmé, mi najednou připadá přinejmenším nepraktické a hlavně z části nechtěné.

Z oblaků stekly poslední kapky rozhodnosti.

Zmatení a rozpolcenost, jež se mi propletla mezi prsty, se tváří jakoby nic. Žasnu nad svými nápady a nestačím se divit. Pátrám a stále nenacházím. Pekelně matoucí pocit, že se budu muset jednou rozhodnout a že je třeba rozhodnout se už teď. Není. Není?
Konečně prazvláštní pocit na prsou.
Budeme se brodit rájem... a kdo jde s námi? Je na čase na chvíli pohřbít pochybnosti do kytek. Je na čase se začít usmívat.

--------------------------Potemnělý kousek mysli kolem nás.