Mé soukromé jaro

Chtěla bych si zhasnout světlo a povídat si potmě. Jen tak, být součástí světa a nechat zmizet všechny hrany a hranice. Být součástí meziprostoru.
Nechat mysl tančit a bruslit kroužky po ledě, nechat plynout čas a stát se duhovou kuličkou. Se spokojeným úsměvem na tváři. S tím, který je tam někde uvnitř. Ve světě Alenčiny říše divů.

Víc než cokoliv jiného si přeju, aby bylo jaro. Aby bylo jaro v plném proudu. Aby se země prohřála skrz na skrz a místo tupého studění začla konečně hřát. Abych si mohla lehnout do trávy. Nad sebou modré nebe a koruny stromů. Ševelící. Rušící a uklidňující. Abych se mohla smát každému paprsku slunce, každému odešlému mráčku. Vycházet s hlavou zakrytou dlaní, před útočícím sluncem, s hlavou vztyčenou.
A přesto přeze všechno mám takové soukromé jaro už pár týdnů. Takové křehké, ještě ne v plné síle, jaro které se dere na povrch a jen občas ho umlčí krutá zima. Jaro způsobené ničím a vlastně vším. Jaro, po kterém toužím, které volám, když je nejhůř, jaro, které zatracuji na popud ostatních. Jaro, které mě nutí přemýšlet, jaro, které přemýšlení brání.

Mé soukromé jaro..