Recluse | Recluse

 Posledních několik měsíců, dá se skoro říct, že let, jsem byla šťastná.
Nechci říct, že teď snad nejsem, na to jsou to, podle mě, až příliš silná slova, ale zkrátka život jde dál a jak to tak bývá věci se mění.

Řekla bych, že přišel konec.
          Svět se otočí ještě párkrát
                 dokola a pak se zastaví.

      Ptáci přestanou létat, mraky už se
víckrát nepohnou a slunce se
stane prázdným kruhem na obloze.
        Kdyby tak mohl být svět na
                  chvíli jiný.

V noci jsme spolu pozorovali hvězdy
na mléčné dráze. Potichu. Mlčky.
Plížily se k nám a vkrádaly se
do snů. Tak jako capkají myšky
lovící sýr.
    Ráno jsme se probouzeli do světa
plného mléka. Mlha nás zalila
zcela a pohltila všechno... a vlastně
nic.
         Tam kde svět začíná, tam taky končí.

    S bolestí hlavy oznamuji, že mě
    to mrzí. To ticho chladivých nocí
    a setmělých večerů... mapičky
  čar vysoko na nebi, i zelená tráva
    v pozadí.
   Za těch pár chvil se dotočil
  svět a já musím jít.
          My všichni.

    Na obzoru tam mezi mraky (nebo
    snad nad?), se objevila duha.
    Pýcha a pád.
Tam někde v dálce svítá na lepší časy.
    Snad taky brzo přijde i déšť.

Sednu si k tobě do mokré trávy
a budu tu s tebou. Nadosmrti.

Jeden z těch zítřků je tu teď
s námi. Kéž by byl stále. Než
přijde změna.
          Všechno se srovná, vrátí se
do zajetých kolejí a Země se přestane
točit. Jednou a navždy.

                  Dokud Bůh zůstane mrtvý.

Od října bydlím namísto v milionové Praze v menším přibližně stotisícovém městě.
Domovem se mi stalo prostorné a pohledné 3+1, v němž mám svou vlastní, prťavou, komnatu s výhledem na životní zastávku těsně před krematoriem. Spolu se mnou naše útulné minimravenišťátko v oblacích obývají ještě čtyři další hmyzáci. Dvě hmyzí slečny a dva brouci jak má být. Pro naše účely postačí, když si představíme, že tu je jedna Světluška, jedna Jepice, Čmelák a Brouk Pytlík.