Nejužší ulička jakou by snad mohl člověk kráčet, prázdná okna minulosti nostalgicky pomrkávají a volají zpátky, provázejíc mě cestou domů. A to jest kam..
Spousta otázek a pochybností. Bez odpovědí. To, co mi přišlo přirozené a samozřejmé, mi najednou připadá přinejmenším nepraktické a hlavně z části nechtěné.

Z oblaků stekly poslední kapky rozhodnosti.

Chtěla bych si zhasnout světlo a povídat si potmě. Jen tak, být součástí světa a nechat zmizet všechny hrany a hranice. Být součástí meziprostoru.
Nechat mysl tančit a bruslit kroužky po ledě, nechat plynout čas a stát se duhovou kuličkou. Se spokojeným úsměvem na tváři. S tím, který je tam někde uvnitř. Ve světě Alenčiny říše divů.

... aneb konečně roztály ledy.

Najednou je všude kolem tolik jara, že ho ani nestačím pochytat. Je vlezlé, je vtíravé, je všudypřítomné. Protéká mezi prsty, smýká se ve větvích, chce se cpát dovnitř oknem. Vidina budoucích měsíců plných slunce a radosti sápe se po posledních koutech mysli.. těžko se bránit.

Pomalým krokem rázovat ulicí, potkávat stále dokola ty samé lidi a vypadat jako blbec.
Slzy co mohly by přimrznout k řasám a upadnout, úsměv, co zamrzá na rtech.

Toliko rozčarování
----------------------------a z čeho?

Jen natáhnout ruku. Ta vůně starého papíru, nové knihy... tak čerstvá... tak vtíravá... tak okouzlující.
Rozechvělé struny. Poskakující kobylka a ...
.. tudududum tudududum tudududum...
----------------------------otočit kolíčkem a rozladit všechno.