Skrz oheň a vodu ..

Pomalým krokem rázovat ulicí, potkávat stále dokola ty samé lidi a vypadat jako blbec.
Slzy co mohly by přimrznout k řasám a upadnout, úsměv, co zamrzá na rtech.

Toliko rozčarování
----------------------------a z čeho?

Jak foukání bublin z bublifuku.. tak snadné a přeci složité. Pochytat bubliny zpátky.
Jednotlivé záběry filmu, sestříhané k nepoznání, seřazené neúplně - vzpomínky, co rozutekly se v hlavě. Vzpomínky, co spadaly na zem.
Všeobklopující prázdno, které k překvapení všech hřeje a svádí k opětovnému použití.

Přijďte si sáhnout.

Znovu a znovu.
Dokolečka.

Vzpomínky blednou a přesto jsou některé tak  barevné a ostré, že je to k nevíře.
Proč zrovna tyhle?
Nutkání počkat ještě chvíli, ještě chvíli čekat, co se stane, ještě chvíli čekat na to,
na co vlastně celou dobu čekám.
Ale na co čekám?
Zatínám zuby, pocit, že budou se klepat ruce, ale neklepou.
Neklepe nikdo.
Čekám a začínám mít podezření, že nic nepřijde.

Že se pletu sama v sobě..
... myšlenky tepou.
A na nic nepřicházím.

Čekání na pohnutí strojku uvnitř vlastního těla.

Kawasakiho růže