Až příliš nebezpečná flákárna a zahrávání si s ohněm.

Neustálé připravování se na pořádný záhul, hlavně v hlavě. Roztopíme kamna na plné obrátky a budeme čekat, jak dlouho to ustojí.
Rozkvetlé třešně a jabloně provoněly celé město, a vůně bije do očí a praští přes nosy.
Soukromé kytarové sólo a lyrické pasáže klavíru v uších. Hluchoněmý zpěvák.

Procházky růžovou krajinou, která je plná pučících stromů a květů. Pavučiny vlásečnic, v nichž pulzuje krev s pravidelnou přesností, něžností a křehkostí.
Sladkovodní ryby se rozhodly vzbouřit a odletět do teplých krajin.
Měla bych taky, měla bych přeletět hranice.. nevšedních možností. Nevšedních dnů.
Lavičky v parku v obležení drobounkých drozdů, kteří se zapomněli v křoví. Skákala,

Zkouším plout..
Bílé čáry v přímém přenosu, rohové praporky a imaginární mantinely. Míhání křídel.... plašení ptáků na poplach.

Okvětní lístky tulipánů se vpíjí do dlaní a barví pot. Vůně, jež zadusí smysly. Mlha pronikla do nitra duše z důvodu nedostatku pitné krásy, která by zčeřila

.. aneb optimismus na počkání.

Skrz zavřené dveře a z hlubin zbytečně duté figurky volám.. Volám a křičím a netuším, zda-li výkřiky vůle pronikly na povrch, protože stěny se zbortily do stran a svět se stále nedostal dovnitř nebo já ven. Mapa se plní cestami odnikud nikam a zkratkami, co vedou do pekel. Ještě, že legenda praví, že dojdeme bezpečně cíle...

Nejužší ulička jakou by snad mohl člověk kráčet, prázdná okna minulosti nostalgicky pomrkávají a volají zpátky, provázejíc mě cestou domů. A to jest kam..
Spousta otázek a pochybností. Bez odpovědí. To, co mi přišlo přirozené a samozřejmé, mi najednou připadá přinejmenším nepraktické a hlavně z části nechtěné.

Z oblaků stekly poslední kapky rozhodnosti.