Teď je ta chvíle, kdy bych měla přátelsky přivřít oči a říct: ale néé, jenom trošku, dá se to přežít, já tě i tak mám ráda.

Chtěla bych být zamrzlou vážkou v kostce ledu.. chtěla bych se na ní koukat a přemýšlet nad tím jaké to je..
Možná bych chtěla být i dešťovou kapkou.. potichu plout, nechat se unášet proudem a pak se probudit jako sněhová vločka.

Skrz otevřené okno mi vánek podává ruku, snažím se jí chytit, a v tom se zvedne vítr, vánek ucukne a chvilku vyčkává.. oba se uklidníme a zkoušíme to znova.. trochu se osmělil a chtěl by mě pohladit po tváři, zavírám oči, vyčkávám, v tom šíleném mrazu se mi potí ruce.

Myslím, že zrovna teď spolu zaspáváme v objetí.. držím tě v náručí, něžně a ochranářsky, hladím tě po vlasech a tiše se modlím, aby ses ráno probudila šťastná a ne sama. Myslím, že dávno sníváš o  slzách radosti. A myslím, že hvězdy nás vzaly pod svoje křídla a jaly se překlenout těch tisíc mílí mezi dvěma totožnými světy, které spojila touha.

Přemýšlím o světě,.. o sobě,.. o nás..

Blíží se chvíle mezipatry.. mezi dimenzemi.. mezi vším..
Tupá nerozhodnost, tikot.. roztěkaná. Nastartujme motory, připravit, pozor, start !!

Nekonečné touhy. Dlouze zkrátka.
Umění na světě žít.

Skromně se linoucí med z sklenice na kamnech...

Další společné chvíle... opět nádherné a ve své podstatě neopakovatelné. Tisíce dílků skládačky, které když složíš, tak vznikne láska. A všechny do sebe perfektně zapadají. Nic nechybí, nic nepřebývá. Snad jen ten čas je proti nám a taky s námi, vždyť jak rychle uteklo těch čtyři a půl měsíce. Je to jako věčnost a zároveň chvilka.