Recluse | Někdo z nich ucukne..

Chtěla bych být zamrzlou vážkou v kostce ledu.. chtěla bych se na ní koukat a přemýšlet nad tím jaké to je..
Možná bych chtěla být i dešťovou kapkou.. potichu plout, nechat se unášet proudem a pak se probudit jako sněhová vločka.

Skrz otevřené okno mi vánek podává ruku, snažím se jí chytit, a v tom se zvedne vítr, vánek ucukne a chvilku vyčkává.. oba se uklidníme a zkoušíme to znova.. trochu se osmělil a chtěl by mě pohladit po tváři, zavírám oči, vyčkávám, v tom šíleném mrazu se mi potí ruce.  Odněkud zvenku přifrčí vítr a šlehne mě přes obličej. Vánek to vzdává, zavírám okno, z nebe se pomalu začíná sypat to bílé chmýří.. vánek se prohání po venku a laškuje s jednotlivými vločkami. A já? Pozoruji všechno skrz zavřené okno, je to jako baletní představení, v němž se střídají hlavní herci, z nichž každý se na chvilku mihne ve světle reflektorů.
Na sídlišti už dávno svítí jen lampy. Těžko uvěřit, že na jiném kousku země mají teď teplo a svítí jim slunce. Těžko uvěřit, že je to ten stejný svět.
Občas mám pocit, že je to jako z filmu.. ale tam.. tam to má nějaký děj. Někdo mě hladí po hřbetu zápěstí a opírá mi svou studenou tvář o rameno a studí mě za krkem. Z hluboka dýchám a snažím se pochytit vůni.

V posledních chvílích se zachumlám do peřin, obalím se teplem a snažím se pokojně usnout..

... mezitím vším si teprve všímám, že už je advent.