Chtělas' být duhou. Já možná taky. Zatím jsme dvě.. černá a bílá.

Jedna víc černá než druhá.

S novým ránem zas svlékáme šat.. znovu a stále.. pokus za pokusem.. a pak...

místo abychom přestaly hrát - měníme role.

Pěšec na G7 dáma na H3 !
Nezbytná obrana.. zběsilý útok.

Nad námi šachysta.
Dobře se baví.

Jak dlouho ještě než přijde mat ?

Potichu dýcháš.. každý další ze všeho nejvíc.. hledá ztracený klid..
Rozhlížíš se. Přemýšlíš jestli..
                                           jestli ti lidé aspoň teď něco tuší.. jestli vidí tvou nahou kůži, kde bývalo peří.. husí.
                                        .. jestli vidí, jak chvěje se nitro.  ..glycerin v duši.

Sítě zapletený jak ostnatej drát.. ty je rozplétáš, dereš se ven a všechno tě pálí..
Rány se trhají jak mokrý papír a pak zbývá jediné... škrtnout a spálit.

Zvedám se z dýmu a popela. Půlnoční svíce už dohořívá a měsíc raději odešel bůhví kam. Siluety postav ve tmě chodí sem a tam. Pozpátku. Potmě. Pořád dokola.

Dívám se na nebe a marně hledám hvězdy. Ještě včera tu přece byly!

 Posledních několik měsíců, dá se skoro říct, že let, jsem byla šťastná.
Nechci říct, že teď snad nejsem, na to jsou to, podle mě, až příliš silná slova, ale zkrátka život jde dál a jak to tak bývá věci se mění.