Ve světle půlnoční tmy čekám na zázrak.
Tak jako tolikrát zas a znova..

Odpouštím... jen asi málo sobě.
Za chvíli rozetne měsíc sluneční krajinu. Tak jako vždy. Potichu. Potmě.

Chytneš mě za ruku. Pohladíš dech.

Chtělas' být duhou. Já možná taky. Zatím jsme dvě.. černá a bílá.

Jedna víc černá než druhá.

S novým ránem zas svlékáme šat.. znovu a stále.. pokus za pokusem.. a pak...

místo abychom přestaly hrát - měníme role.

Pěšec na G7 dáma na H3 !
Nezbytná obrana.. zběsilý útok.

Nad námi šachysta.
Dobře se baví.

Jak dlouho ještě než přijde mat ?

Potichu dýcháš.. každý další ze všeho nejvíc.. hledá ztracený klid..
Rozhlížíš se. Přemýšlíš jestli..
                                           jestli ti lidé aspoň teď něco tuší.. jestli vidí tvou nahou kůži, kde bývalo peří.. husí.
                                        .. jestli vidí, jak chvěje se nitro.  ..glycerin v duši.

Sítě zapletený jak ostnatej drát.. ty je rozplétáš, dereš se ven a všechno tě pálí..
Rány se trhají jak mokrý papír a pak zbývá jediné... škrtnout a spálit.

Zvedám se z dýmu a popela. Půlnoční svíce už dohořívá a měsíc raději odešel bůhví kam. Siluety postav ve tmě chodí sem a tam. Pozpátku. Potmě. Pořád dokola.

Dívám se na nebe a marně hledám hvězdy. Ještě včera tu přece byly!