Pro teď a pro nic

Řekla bych, že přišel konec.
          Svět se otočí ještě párkrát
                 dokola a pak se zastaví.

      Ptáci přestanou létat, mraky už se
víckrát nepohnou a slunce se
stane prázdným kruhem na obloze.
        Kdyby tak mohl být svět na
                  chvíli jiný.

V noci jsme spolu pozorovali hvězdy
na mléčné dráze. Potichu. Mlčky.
Plížily se k nám a vkrádaly se
do snů. Tak jako capkají myšky
lovící sýr.
    Ráno jsme se probouzeli do světa
plného mléka. Mlha nás zalila
zcela a pohltila všechno... a vlastně
nic.
         Tam kde svět začíná, tam taky končí.

    S bolestí hlavy oznamuji, že mě
    to mrzí. To ticho chladivých nocí
    a setmělých večerů... mapičky
  čar vysoko na nebi, i zelená tráva
    v pozadí.
   Za těch pár chvil se dotočil
  svět a já musím jít.
          My všichni.

    Na obzoru tam mezi mraky (nebo
    snad nad?), se objevila duha.
    Pýcha a pád.
Tam někde v dálce svítá na lepší časy.
    Snad taky brzo přijde i déšť.

Sednu si k tobě do mokré trávy
a budu tu s tebou. Nadosmrti.

Jeden z těch zítřků je tu teď
s námi. Kéž by byl stále. Než
přijde změna.
          Všechno se srovná, vrátí se
do zajetých kolejí a Země se přestane
točit. Jednou a navždy.

                  Dokud Bůh zůstane mrtvý.