Saxofonistou v žádném světě

Lilo a lilo a lilo.. déšť bubnoval na střechy domů a sem tam spadla nějaká kapka i na okno. Začalo se poměrně rychle stmívat a byla jen otázka času, kdy bude úplná tma. Z té drobné louže venku na chodníku se pozvolna stávalo nepřekonatelné jezero a i ti největší opozdilci už dorazili domů promoklí až na holou kůži. V tomhle ročním období těchhle večerů přibývalo a jako každý rok se chmurné nálady z ošklivého počasí střídaly s pocitem uspokojení pramenícím z čerstvě nalitého šálku čaje. Čajové dýchanky? Jak dlouho už jsme žádný neuskutečnily? Nenadálá zamyšlení se střídala s bujarým veselým. Prosluněná odpoledne sváděla k smažení palačinek s marmeládou a chladná rána k pokornému hrnku horkého kakaa. A celý ten čas vlastně ve dvou. Vlastně. Jakoby jako. Neb ona je tam a ona tady.

Osamělé pohledy oken.. anebo z oken?

Vesele nevesele.. s úsměvem v srdci a mraky na tváři.. anebo naopak?
Lipa a Žáček v ZA. (SVK)
A mezitím vším Tracyho tygr. Mám i já niečo také v sobě?
Výjimečně nevýjimečná. Pôjdeme někam? Na niečo?
Tolik zájmů a já bez zájmu. Teda.. vlastně se zájmem, ale jen s ňou.. což nelze. Stále ty hodiny mezi námi a ručičky se ne a ne hnout kupředu. Občas se vlastně nehýbá vůbec nic. A stejně bych neměnila. Snad jen ten klíč od zámku, který bych chtěla.. klíč od vzdušného zámku mezi mraky. Schovaný za tím třetím vpravo. A ono zase nič. Bylo by fajn, být společně na svátky.. v zimních bundách, při horkých plamíncích, s rybími oky na talíři. Bylo by fajn být spolu stále. Nehrozí.
A tak půjdem zase psát..?